'Dokonalé' fotografie a umělecké vyjádření

Učebnice fotografování a většina fotokurzů nás učí, jak podle zavedených pravidel vytvářet dokonalé fotografie, dokonalé kopie fotografované scény. Je to ale jediná možná cesta?

Při pohledu na fotografii jako vhodný prostředek pro pořízení obrazového dokumentu je to v pořádku, prvotní úkol malířství a sochařství byl nejspíš stejný. Původním posláním architektury bylo také zajistit stabilní a nepromokavou střechu nad hlavou, nic víc.

Ale co kdyby Picasso, Dalí nebo Matisse malovali podle osvědčených pravidel? S velkou pravděpodobností bychom je dnes neznali. A podle jakých pravidel by vlastně malovali? Podle těch, která vznikla na základě děl Raffaela, Da Vinciho, Michelangela? Vždyť i oni měnili zažité standardy a posouvali výtvarné umění dál.

Posouvání pravidel znamená hledat nové věci, nové prostředky vyjádření, otevírat dveře pokroku. Bez tohoto neustálého pokroku by nevzniklo baroko, renesance, gotika a dokonce ani antika, vše vzniklo díky odklonění se od starých dobrých pravidel.

Oblékali bychom se do praktické kůže a plátna, neexistovala by móda.

Neskutečný vývoj vidíme v hudbě, stačí si připomenout několik posledních desetiletí. V padesátých letech začal Elvis Presley zpívat (na tu dobu) naprosto nezvyklým způsobem. V šedesátých to Beatles a Rolling Stones posunuli ještě dál. Jimi Hendrix začal hrát na kytaru jinak, než bylo zvykem. Na sklonku osmdesátých let se objevily první nahrávky skupiny Lucie. Zpěv Davida Kollera a jeho až nečeské zacházení s přízvukem a texty byly ukázkovým příkladem toho, co bylo v té době v textařině a zpěvu považováno za hrubé chyby. Po více než 25 letech zpívá podobným způsobem každý druhý. Ale někdo musel porušit pravidla, aby ukázal další možnosti.

Fotografie je stále velmi mladý obor, to ale neznamená, že by musela stát na místě. A ona také nestojí. Příkladem může být Jan Saudek se svým unikátním stylem, nebo třeba Terry Richardson, který záměrně fotí tím nejamatérštějším způsobem, jaký si dokážeme představit. Odchýlili se od pravidel a oba mají dlouhou řadu napodobitelů. Ať se nám jejich dílo líbí nebo ne, musíme tuto skutečnost respektovat.

Kresba ve stínech i světlech, ostrost, harmonická kompozice a ořez, měkké světlo vzor ten a ten ... hlavně žádné přepaly, odlesky, otlaky, divné barvy ... Pozor na vše, co by vybočovalo z estetického normálu. Normálu, který byl nastaven před padesáti, osmdesáti, sto lety, podle kterého se dodnes učí a my to ochotně přijímáme, dokonce vyžadujeme. Nic proti, ale neberme to jako dogma. Narušením konvenčních postupů můžeme fotce dodat akci, drama, příběh, něco navíc...

Dokážeme-li vítat nové směry v hudbě, není důvod být tak přísně konzervativní ve fotografii. Dovolme si komfort svobodného uměleckého vyjádření. Že za to sklidíme kritiku? Ano, převážně od těch, kteří se za sto let nikam neposunuli a ani neposunou.

Na závěr ještě dvě z mnoha historek. Na jedné výstavě kdosi ukázal na moji fotku se slovy "tady jste zapomněl vyretušovat otlaky". Řekl jsem mu, že tam původně nebyly, že jsem je přimaloval ve Photoshopu. Druhá vzpomínka je někdy z roku 1995, kdy jsem fotil modelku proti slunci. Záměrně jsem hodně zavřel clonu, abych docílil dramaticky prokreslené oblohy s černou siluetou v popředí. V labu mi pak předali příšerně vyšisovanou fotku a řekli, že ať se snažili zesvětlovat sebevíc, stejně ta slečna vůbec není vidět. Jako bonus mi přidali několik rad k exponování ....

Svoboda uměleckého vyjádření je také jedním z hlavních témat našich fotoworkshopů.

Jaro už kope do dveří, tak mějte krásný den :)

Použité fotografie jsou ze série The Waves.

• < Fujifilm 16mm/F1.4 - další sklo, co stojí za hřích
• RAW nebo JPG, kdy a proč? >

Comments: