Fotoglosy

Vernisáž výstavy Holky v altánu je za námi. I když se někteří nedostavili, přišlo vás víc, než jsem čekal, velkým překvapením byla návštěva přátel z Brna a Bratislavy, postupně se dozvídám o dalších lidech ze Zlína apod. Jen škoda, že nebylo víc času na každého zvlášť.
Prozatím je tu balík fotografií od L. Foblové, L. Hamáčka a M. Lukeše, časem to pročešu a nechám tu jen největší klenoty.

Pro ty, kdo by jako já měli problém výstavu ve Viničním altánu najít, je tu k dispozici mapa a několik informací.

Havlíčkovy sady leží na Vinohradech (Praha 2), ale je to taková část Vinohrad mezi Vršovicemi a Nuslemi. Nejbližší zastávka MHD je Krymská - tak se jmenuje ve směru z centra, směrem do centra nese název Ruská a leží na Francouzské ulici. Pokračujte Donskou a Kozáckou do Rybalkovy, tam uvidíte severní bránu. K jižní bráně se dostanete z Vršovické ulice od zastávek Vršovické nádraží nebo Otakarova.

Dovoluji si vás všechny pozvat na mírně košilatou výstavu mých fotografií, nazvanou Holky v altánu.
Výstava proběhne od 1. do 27. března 2010 ve Viničním altánu, Havlíčkovy sady, Praha 2 - Vinohrady.

Datum vernisáže je stanoveno na 2. března v 18 hodin.

Všichni jste srdečně vítáni.

Více informací o Viničním altánu najdete zde.

V průběhu minulých týdnů a dnů bylo na www.jiriruzek.net provedeno několik změn, které by měly přispět k většímu komfortu návštěvníků stránek.

Jedna zásadní změna se týká galerie fotografií, kde je nově přidána možnost zvětšení fotografií, pohodlnějšího prohlížení a promítnutí slideshow. Tato změna byla zatím aplikována pouze na nové fotografie z roku 2010. Další velkou změnou bylo přidání kategorie Fotoglosy, která je spíše blogem než klasickými novinkami a jejíž součástí je i tento článek. Změny proběhly i v komunikaci a to na několika úrovních - přímé propojení kategorie Fotoglosy s Facebookem, kde se nyní automaticky objevují veškeré nové informace, dále možnost bookmarkování jednotlivých stránek do více než 200 sociálních sítí a podobných webových služeb, odebírání novinek formou RSS nebo mailem, tzv. newsletter a to v češtině a/nebo angličtině. Poslední změnou je automatický překlad všech českých článků do 52 světových jazyků - překladač  využívá Google Translator a není dokonalý, ale snad lepší než žádný.

Veškeré změny probíhají za chodu a ne vždy vše vyjde hned na první pokus. Budu rád, když mi napíšete svoje připomínky a náměty, jaký obsah nebo funkce byste na www.jiriruzek.net uvítali a v jaké formě. Nové možnosti si nezapomeňte vyzkoušet a zůstaňte na příjmu, v nejbližší době vás čekají zajímavé zprávy.

Často se mne někdo ptá, jak jsem svítil tu nebo tu scénu. Jedna z nejčastěji kladených otázek se týká svícení tzv. low key aktů s vykreslenými konturami těla tak, jak je to vidět na ilustračních fotografiích. 

Není na tom nic extra složitého ani tajného, každý rozumný fotograf vám prozradí, jak na to. Ani já jsem tuto metodu neobjevil a kdysi jsem docela dlouho a zbytečně tápal. Možná, kdybych se hned na začátku zeptal někoho ze zkušenějších kolegů, ušetřil bych si spoustu času a zklamání. 

Pro nadcházející výstavy a další projekty (to slovo nemám rád:) hledám nové krásné a charismatické modelky. Jako odměnu nabízím fotografie ve stylu, který můžete vidět v mé galerii.

Jestli máš chuť to zkusit, napiš (nebudeš první ani poslední:) a nezapomeň poslat nějaké fotky. 
Fotí se v Praze, většinou o víkendu nebo po dohodě jinak. První fotografování je plánováno na začátek února 2010, jinak se ale jedná o stálou nabídku ke spolupráci.

Dnes je tomu právě rok, kdy se Anna poprvé postavila před objektiv. V půli ledna 2009 jsem dostal mail s třemi přiloženými civilními fotografiemi a otázkou, jestli bych se slovenskou studentkou nechtěl nafotit nějaké fotografie. Moje okamžitá reakce byla: byl bych blázen, kdybych s Tebou nechtěl fotit. Nelituji.

Každá modelka nějak začíná. Čím je tedy Anna výjimečná a proč zrovna o ní něco psát?

Anna je něčím, co lze nazvat snem každého fotografa. Její charisma a úžasná fotitelnost je vidět z obrázků. Co vidět není, je její naprosto fantastický přístup. Je vždycky nad věcí, dokáže si udělat legraci sama ze sebe, nevyžaduje od fotky, aby se na ní líbila sama sobě, důležitější je pro ni pocit z fotografie jako celku. Je absolutně spolehlivá a skromná, kdykoliv ochotná realizovat bláznivé nápady fotografů i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

Lidé na ulicích se většinou dívají do země nebo do prázdna před sebou. V posledních dnech potkávám kolemjdoucí s hlavou vzpřímenou, neustále ve střehu sledující okraje střech před sebou a hlavně nad sebou. Nevidí nic. Kdyby něco viděli, bylo by to právě jen to, co by jim ve stejnou chvíli rozpláclo obličej. Podivuhodné je, že půlmetrová masa sněhu na chodníku nás nechává relativně chladnými, sníh považujeme za měkký, přátelský. Sotva poloviční kus ledu ale dokáže vyvolat paniku a uskakování do středu silnice.

Z nejhoršího jsme venku, alespoň pro tuto chvíli, a lidé pomalu začínají sklánět hlavy zpátky k zemi.

Znáte pohled z tramvaje nebo jiného dopravného prostředku cestou do práce a z práce? Každý den, stejná trasa, stejné domy, obchody, stejné všechno. I když mám Prahu moc rád, tenhle pohled mě vždycky ubíjel. Nevím, jak a proč se to stalo, možná náhodou jsem zvedl hlavu směrem k vyšším patrům budov. Těch samých budov. Do té doby jsem z celé trasy, kterou jsem denně projížděl, znal jen přízemí a možná první patra domů. Teď jsem doslova zíral na zdobené římsy, sochy podpírající balkony, minizahrádky na terasách.  Teď jsem se ocitl v jiném světě, v jiné Praze, jakou jsem neznal.

Když už vás padající sníh nutí dívat se vzhůru, užijte si ten pohled, stojí za to. A myslím, že stojí i za fotku, fotitelná totiž není jen Kampa. Hlavu vzhůru!

Pan Dedo Weigert z Mnichova byl tak trošku kutil a když v devadesátých letech začal vyvíjet pro vlastní filmařské potřeby světlo, které by splňovalo jeho nemalé nároky, nejspíš ani netušil, s jakým ohlasem se jeho vynález setká. Cílem byla miniaturizace při zachování veškerého komfortu - malé, dobře ovladatelné zařízení s bezprecedentní kvalitou světla, minimálními nároky na spotřebu elektrické energie a malým vyzařováním tepla.

Že se mu jeho záměr zdařil, o tom asi nejlépe svědčí Oscar (Scientific & Engineering Award) udělený The Academy of Motion Picture Arts & Sciences, stejně jako Emmy (Engineering Award) od The Academy of Television Arts & Sciences. Nejdůležitějším argumentem bude asi to, že světla Dedolight se dnes prodávají po celém světě a jsou považována za technologickou špičku.

Jaký je pohled běžného uživatele?

Začnu oklikou. Když jsem kdysi jako teenager chodil hrát do baru, můj starší kolega a kamarád Dalibor Filip hrával na tehdy u nás velice rozšířenou kytaru Diamant. Byla to česká a pro Čechy dostupná kopie slavné Gibson Les Paul. Přestože hrál výborně, na svou Diamantku v jednom kuse nadával. Jedné noci, po několika lahvích vína, pronesl něco ve smyslu: "já sice pořád držkuju, ale ono to asi nebude jen tou kytarou, kdyby sem teď přišel Eric Clapton, asi by nám ukázal, že se na ten krám zahrát dá".

Sice nesouhlasím s názorem, že na technice nezáleží, technika by autora rozhodně neměla omezovat a kvalitní technické zázemí jistě ocení každý, ale ani sebelepší technika neudělá fotku sama, pouze nám usnadňuje cestu dál.

Výběr té či oné značky fotoaparátu je stejně jako u kytar naprosto subjektivní. V módě byly jednoznačně značky Fender a Gibson, ale já jsem v osmnácti vzal do ruky (baskytaru) Peavey T-40 a první dojem stačil na to, že už jsem ji nikdy nevyměnil. Později jsem si ze stejného důvodu pořídil akustiku Ibanez. Když jsem se před několika lety rozhodoval mezi zrcadlovkami Canon a Nikon, byl jsem téměř rozhodnut pro Canon. Jedním z důvodů byl i fakt, že hodně mých přátel vlastnilo Canon, z čehož vyplývala možnost občas si něco půjčit. Pak mi ale jeden kolega půjčil Nikon a podobně jako v případě mých kytar bylo rozhodnuto. Ten pocit v ruce byl prostě jiný. Po několika letech jsem na chvíli uvažoval o přechodu ke značce Canon - důvodem byl jeden model, jehož parametry jsem se nechal oslnit. Procitnutí nastalo, když jsem vzal fotoaparát do ruky. Nemůžu se prostě zbavit subjektivního dojmu, že všechny Canony bez výjimky působí plastově a lacině, v případě Nikonu mám pocit něčeho poctivého a téměř nerozbitného. Přestup se nekonal.

Je to tedy vše jen o pocitu a sympatiích, jakékoliv argumenty o kvalitě výstupu nebo objektivů apod. jsou podružné, od každé značky si můžete pořídit velmi kvalitní a naprosto dostačující vybavení. Nakonec ale stejně vždycky zjistíte, že tu fotku musíte udělat vy ...

... ani ta nejlepší kytara totiž nehraje sama.