Zavírám oči, abych viděl

Sotva bych pro svůj dnešní článek našel lepší titulek, než slavný citát Paula Gauguina. Je o tom, že mít zavřené nebo zavázané oči neznamená nevidět. Dokonce i ve fotografii.

V srpnu jsem se zúčastnil projektu Fine Art Nude Photo Challenge, který v Praze zorganizoval kanadský fotograf a majitel galerie v Nerudově ulici 25, Paul Pacey, a který pak logicky vyústil ve výstavu na stejném místě. Celkem 13 fotografů ze šesti zemí dostalo zadání - jedno místo (galerie a přilehlé prostory), jeden fotoaparát, jeden objektiv, žádná světla, žádní asistenti, jedna hodina a jedna modelka, kterou nikdo předtím nefotil. A to byl problém.

Tou modelkou totiž byla Viki (Vikencia), se kterou fotím už šest let a mimo to spolu máme za sebou desítky workshopů. Zkrátka se známe tak dobře, že bychom spolu už mohli fotit i poslepu.

A tak, aby byly podmínky férové, jsem si přes oči nasadil černou masku na spaní a fotil.

Přiznám se, nebylo to poprvé - i když s Viki ano - čas od času fotím poslepu. Pro někoho je to laciný cirkusový trik a zbytečná machrovinka, pro jiného zázrak. Pro mne ani jedno.

Já při tomto způsobu fotografování vidím. Nevidím přesnou realitu, ale svoji představu této reality. Což se zase tak moc neliší, když se dva lidé budou dívat na stejnou scénu, stejně každý uvidí něco jiného.

"A co jsi viděl?"

Vyzkoušejte si to. Postavte před modelku (nemusí to být modelka) dva lidi. Nechte je chvíli se dívat, pak jim zavažte oči a požádejte je, aby popsali, co viděli. Jeden možná řekne "pěkná ženská", druhý jako básník opíše květnatými slovy křivky jejích kotníků, rtů, obočí, řeku vlasů, její vůni atd. Realitu vnímáme a popisujeme různě.

Rozdíl je dokonce i v tom, co sami vidíme v hledáčku a co pak vidíme na fotce. Znáte to, někdy je v hledáčku všechno úplně úžasné a na fotce to pak není. Nebo - v horším případě - to fotograf vidí i na fotce, ale nevidí to tam nikdo jiný.

I když nemám oči zakryté maskou, dostávám se během focení do okamžitého stavu transu a mačkám spoušť fotoaparátu ve chvíli, kdy se přede mnou odehrává něco fantastického. Fantastického pro mne, pro můj vjem. Jsem napojen na obraz před sebou a po svém, tak jak to teď zrovna cítím, přenáším svou fantazii do fotografie. Kdyby v tu chvíli někdo stál vedle mne, bude vidět svou vlastní fantazii.

Kdybych při fotografování poslepu myslel na to, že nic nevidím, byl by výsledek jiný. Já si představuji, co se děje přede mnou a někdy se dokonce může zdát, že čekám na správný moment. Na moment, který cítím. Přestože je realita jiná a na fotografii není to, co jsem si představoval, zůstává to ovlivněno mými pocity, souladem s modelkou a nejedná se o čistě náhodnou fotografii.

Jak to probíhá technicky?

Manuálně jsem si nastavil expozici (jako vždy) tak, aby modelka byla exponovaná podle mých představ. Ostřicí bod jsem neměl (jako jindy) na očích, ale nastavil jsem automatickou volbu ostření na nejbližší bod před objektivem. Fotoaparát se sice někdy splete, s odpadem se tady musí počítat, ale většina fotek vychází správně ostrá. Riskoval jsem malou hloubku ostrosti a vše fotil na plnou díru (F1,4 s objektivem Fujinon 35 mm). Fotoaparát jsem držel oběma rukama na oku, jako kdybych viděl. Díky tomu jsem schopen mířit po sluchu, držet lépe rovinu apod. Kdybych měl kameru jen tak v ruce, fotil bych opravdu jen náhodné cvaky, takhle se můžu snažit a skutečně snažím komponovat. Kompozice samozřejmě vycházejí jinak, ale někdy jsou tak odvážné a zajímavé, že bych si je netroufl udělat s otevřenýma očima.

S modelkou na vlně

Pro tento způsob fotografování je obzvláště dobré znát modelku a být s ní naladěn na stejné vlně. Fotil jsem takto Terezu a Viki. Obě znám do puntíku a při fotografování si skvěle rozumíme, takže i se zavázanýma očima se moje představa od reality moc neliší.

Proč je ubrečená?

Viki fotím už šest let a celou tu dobu na na našich fotkách převážně zdůrazňuji její krásu. Ze všech stran, znovu a znovu, jen občas někam odbočíme. A tentokrát jsme se dohodli, že je zase čas udělat něco jiného. I když oba víme, že "líbivky" se líbí, chtěli jsme fotit pro sebe, ne pro nějaký účel nebo záměr. Přišel jsem na domluvené focení do Nerudovy ulice a vysvětlil jí, čeho a jak chci dosáhnout. Viki se nápad líbil a šli jsme do akce. Náš experiment dostal pracovní název "Nahá až na duši".

Zkontroloval jsem fotoaparát, nastavil expozici a nasadil si masku přes oči. Chvíli jsem jen stál, poslouchal a snažil se vnímat a představovat si... Viki na mne začala monotónně, téměř šeptem (a rusky) mluvit vyčítavým tónem a během krátké chvilky se rozbrečela. Tolik se vžila do své role, až se mi zdálo, že se úplně sesypala a po chvilce jsem se jí ptal, jestli je v pořádku a nechce třeba přestat. Nahlas mi se smíchem odpověděla, že je všechno v pořádku a pokračovali jsme. Vystřídali jsme tři různé scény a celé focení trvalo něco kolem půl hodiny. Výsledek vidíte na fotkách. Masku jsem sundaval jen v pauzách.

Fotky jsou neořezané, neotáčené, kompozice je tak, jak byla nafocena. Udělal jsem pouze svůj obvyklý převod do černobílé.

Zkuste si to, my to občas ukazujeme na workshopech a někdy vidíme, jak někdo kroutí hlavou, že jsme se úplně pomátli. Pak si to vyzkouší a už jsme potom slyšeli věci jako "nejlepší fotky z celého dne" nebo "maska mi otevřela oči".

A přijďte se podívat na výstavu v galerii Paul Pacey (Nerudova 25, Praha), původně byla plánována na jeden večer, ale nakonec byla prodloužena do 25. září.

 

• < Potkalo se Fuji s Leicami
• Na Vespách k Jadranu >

Comments: