Dívat se a vidět není totéž

Fotografie je umění dívat se, vidět a zachytit. Právě teď a tady. Neopakovatelný okamžik, náhoda, zásah vyšší moci, rozpoložení fotografa i fotografovaných objektů, to jsou faktory, které není možné předvídat ani plánovat, můžete je ale vidět a využít toho.

Před lety jsem si někomu postěžoval, že jsem fotil zajímavou scénu, ale dopadla velmi špatně technicky. Dostal jsem radu, ať to jednoduše přefotím. Oponoval jsem, že to nejde, přesto jsem to zkusil a nové fotografie byly technicky dobré a byly dobré i jinak, ale byly jiné. To, co jsem fotil poprvé, bylo dávno pryč a nepodařilo se mi to znovu zinscenovat.

Proč o tom mluvím?

Jedním z důvodů je ten, že se mě lidé často ptají, jestli jsou mé fotografie výsledkem plánu, konceptu, nebo jestli vzniknou jen tak. Já vždycky odpovídám, že je to jedno, protože i když mám vizi a přesný plán, stejně to pokaždé dopadne jinak. Někdy se liší jen nálada fotky, jindy úplně ustoupím od původního záměru a vyfotím něco naprosto jiného.

Ono už to slovo koncept ve mně budí rozporuplné pocity, zvláště ve spojení s fotografováním modelek. Na fashion workshopu v Polsku, který probíhal souběžně s mým, se fotografům neustále vštěpovala nutnost mít koncept. Přitom se tam fotily modelky před papírovým pozadím, bez rekvizit atd. Jako výsledek jsem viděl řadu dobrých fotografií, ale mluvit v takových podmínkách o konceptu? Na jedné měla modelka ruku za hlavou, na jiné pod bradou, jednou byla shrbená, podruhé rovná jak svíčka. Tohle přece není koncept. Ale to je jiné téma, i když už teď mě svrbí prsty ... možná někdy příště.

Hlavní důvod, proč o tom píšu, jsem vlastně stručně popsal v samém začátku článku.

Věnujte se naplno procesu fotografování, nemyslete na výsledek

A už vůbec nemyslete na nic jiného. Pozorně se dívejte, viďte a vyfoťte. Magický účinek koncentrace na daný okamžik, na to, co právě děláte, není žádné tajemství a netýká se pouze fotografování, jde napříč veškerou naší činností. Možná se vám v této souvislosti vybaví filmy o asijských bojových uměních, ale různě formulované najdete toto doporučení ve všech světových učeních, včetně Buddhy a Ježíše (mluvím o učitelích, ne o náboženstvích). Ale zpátky k samotnému fotografování.

Jak zjistíte, že se naplno věnujete obrazu v hledáčku?

Stalo se vám někdy, že jste fotili koncert oblíbené kapely, přinesli jste si domů plno skvělých fotek, ale samotný koncert jste si vůbec neužili? Mně ano a několikrát. Během focení jsem věděl, jakou skladbu hrají, že teď je sólo atd., ale vnímal jsem mnohem víc obrazový požitek v hledáčku, než vystoupení mých oblíbenců. Podobná věc se může přihodit na dovolené a kdekoliv jinde. To je vlastně i odpověď na dotazy nefotografů, co všechno vidím, očumuji a jak si užívám při fotografování. Užívám si převážně obraz a z toho, co se děje ve skutečnosti (pohledem mimo hledáček), nemám skoro nic.

Já vím, že to zní každému naprosto samozřejmě, ale k fotografování zkrátka patří schopnost dívat se, pozorovat a mimořádně vnímat. V našem spotřebním způsobu života na to ale často dokážeme zapomenout. Při čtení knížky vnímáme slova a věty. To je v pořádku. Zkuste se ale někdy podívat na jednotlivá písmena a vnímejte jejich tvar, hladké hrany a způsob, jakým je barva nanesena na papír. A prohlédněte si i ten papír, barvu a strukturu jeho pórů. Když už vylezete na kopec, nedívejte se jenom do dálky, kam až je vidět, ale pokuste se vnímat vše kolem sebe, třeba trávu nebo spadané listí. Opravdu je vnímat a uvědomit si pocit toho vjemu.

"Zavírám oči, abych viděl." Paul Gauguin

K čemu je to dobré?

Už v článku Nejběžnější chyba při fotografování lidí jsem psal o tom, že technika fotoaparátu a svícení se musí stát rutinní záležitostí a nesmí vás rozptylovat od focení, protože pokud chceme fotografii považovat za umělecký směr, mělo by se naše oko v daném okamžiku stát naším hlavním uměleckým nástrojem a fotoaparát pouze prostředkem k vytvoření díla. Jinými slovy - hledáček je jen plátno, oko je štětec. A nemusím snad vysvětlovat, že nejlepším stavem pro vytvoření uměleckého díla je jakýsi stav transu (opět napříč uměleckými obory, nejen ve fotografii). A k tomu potřebujeme klid.

Zabývat se přehnaně technikou nás odvádí od toho nejdůležitějšího, stejně jako myšlenky na to, co bylo včera nebo co musím udělat zítra. Věnujte těch pár minut nebo hodin, kdy fotíte, jen obrazu v hledáčku, vnímejte v něm krásu, klid, harmonii, ale i disharmonii a neklid. Vaší odměnou bude lepší výsledek a navíc skvělý pocit z focení.

Jediné rozptýlení, které si můžete, vlastně musíte, dovolit při fotografování lidí, je neustálá komunikace s nimi. Nemusí být verbální, jen dávejte najevo, že jste v tom spolu a že vás to baví. O tom je ale víc ve výše zmíněném článku o té běžné chybě ... 

Jestli jste dočetli až sem, tak ještě jedno upozornění - přestože v dnešním článku vycházím z mouder mnoha jiných, musím zopakovat větu, kterou říkám na každém workshopu: všechna má tvrzení typu 'musíte' a 'nesmíte' jsou jen mým pohledem na věc a je na vás, jak si věci zařídíte. Mnoho jiných dělá všechno úplně jinak a třeba daleko líp. Tak to neberte zas tak vážně :)

• < Používal Brassaï odrazku?
• Fajne bylo ve Wrocławi >

Comments: