Ach, ty vychrtlé modelky
- Details
- Category: Fotoglosy
- Created on 24 February 2011
Neustále někde na internetu čtu komentáře typu: "Ta modelka je odporně anorektická! Někdo by jí měl pomoct a ne to ještě podporovat focením. Styďte se, pane fotografe!" a podobně. Modelky jsou často hrubě uráženy, a protože takto nařčeny bývají i mé blízké kamarádky, rád bych se k tomuto tématu vyjádřil. Jsem si naprosto vědom zbytečnosti mého úsilí, stejně jako jsou zbytečné reakce fotografů pod jejich fotografiemi. Klasik by ale řekl: "S blbostí je třeba stále bojovat, i když nejde vyhrát".
Mám rád velmi štíhlé ženy a rád je i fotím. Anorektičky mne ale nelákají, kdybych chtěl fotit anorektičku, pak jedině za účelem nějaké hodně ujeté fotografie a nesnažil bych se podat ji jako vzor, ale jako odstrašující příklad.
Několik anorektiček jsem za svůj život poznal a bylo mi jich líto. Časem jsem pochopil, že opravdu není lehké jim pomoci, anorektičky vám totiž nevěří, že jsou anorektičkami. Snad to nejlepší, co jsem kdy mohl říct, bylo "budeme fotit, až se dáš trochu dohromady". Ty, které jsem poznal a dostaly se z anorexie, na to musely přijít samy. Buď se podívaly do zrcadla a to jim jednoho dne konečně řeklo pravdu, nebo zkolabovaly a po jednom či dvou pobytech v nemocnici dostaly rozum.
Co se týče obezity, jsme sice daleko za Amerikou, přesto se jí v našich zemích vždy dobře dařilo. Snad proto je u nás 10, 15 i 20 kilogramů nadváhy považováno za normální, ale 5 kilogramů podváhy bývá s opovržením označováno za anorexii. Mám s tím dokonce osobní zkušenost, vždy jsem byl jeden z nejhubenějších a často se mi kvůli tomu smáli, přesto jsem nikdy nebyl anorektik. Jedl jsem a jím normálně a až teď, po čtyřicítce, jsem se dostal na normální váhu, která průměrně odpovídá mé výšce (většina těch, co se mi smála, má dnes hodně nadváhu). Naše proporce se odvíjejí od genetických předpokladů stejně jako od naší životosprávy.
Vraťme se k modelkám. Připravil jsem malý příklad a vybral si pro něj Viktorii, jednu z mých nejoblíbenějších modelek a zároveň nejlepších kamarádek, která má shodou okolností dnes narozeniny (:-*). Protože jsem Viktorku fotil asi milionkrát, vím, jak je v létě extrémně štíhlá, bez gramu tuku navíc, i jak se kolem vánoc nenápadně zaoblí (což se o posledních vánocích poprvé v životě stalo i mně:) a s každým povánočním týdnem se zase vrací na svoji běžnou váhu. Dostala genetický dar krásně útlé postavy a poznáte i svalstvo vyrýsované sportem. Znám ji i u talíře a když ji vidím jíst, nikdy nemám sebemenší obavu o její zdraví.
Na následujícím příkladu chci ukázat na to, že se nedá věřit všemu, co vidíte, natož někoho neprávem soudit.
Fotografie má něco společného s iluzionismem. Jako fotograf se snažím o to, aby divák viděl přesně to, co chci já a pomáhám si k tomu různými prostředky. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o všem, co mám k dispozici, zaměřím se pouze na světlo a kontrast. Budu-li např. svítit měkkým světlem co nejvíce kolmo na tělo, vytvořím měkkou, někdy až tvarohovitou hmotu beze stínů (a atmosféry). Pokud použiji ostřejší světlo a nasměruji ho více ze strany, začnou se, zaplať pánbůh, objevovat stíny, vytvořené nerovným povrchem našich těl a vystoupí například žebra, obratle, klíční kosti, ale i výrazná kresba svalů, pokud jimi modelka disponuje. Když přidám kontrast, vynikne všechno ještě víc a z normálně štíhlé modelky vytvořím sbírku kostí, šlach a svalů.
Porovnejte jednu fotografii, upravenou dvěma způsoby. První úprava je něžná, s použitím nízkého kontrastu. Modelce jsou lehce vidět žebra i proto, že ačkoliv to nemůžete vidět, neleží tak, jako třeba já uléhám na gauč, její záda tvoří prohnutý oblouk a podkladu se dotýká pouze rameny, lopatkami a zadečkem - v takové poloze vylezou žebra každému, kdo nemá vyloženě nadváhu. Přesto zde postava působí dojmem krásné, ale běžné štíhlosti.
Na dalším obrázku vidíte stejnou fotografii, upravenou mnohem kontrastnějším způsobem. Všimněte si, že se nezvýraznila jen žebra a partie břicha, ale i klíční kosti, šlachy a svaly na rukou, pažích, krku atd. I obličej modelky získal jiný ráz a celá fotografie působí mnohem dramatičtěji.
Proč to my, fotografové, děláme?
Mluvit za druhé by bylo neobjektivní a možná i zbabělé, řeknu tedy svoje důvody. Jak jsem zmínil, mám rád štíhlé ženy. Jako fotograf mám rád velmi útlé modelky, dobře se mi s nimi pracuje, fotoaparát totiž dokáže být i nemilosrdný a přidávat kila tam, kde nejsou. Možná byste se divili, co dokáže vzniknout z padesátikilové modelky (což je asi tak průměrná hmotnost mých modelek), když zvolíte špatné ohnisko objektivu, úhel a světlo. Stejným způsobem dokážu ubírat kila tam, kde přebývají, dokážu měnit velikost i tvar ňader, pasu, boků, nohou a čehokoliv dalšího. A možná jsem už z praxe zvyklý na nedokonalost našich těl a ubírám nebo přidávám automaticky. Dalším důvodem je to, že nechci pořád dokola fotit uhlazené věci, potřebuji nějaké drama, expresi, náladu.
Nevím, a v tuhle hodinu už je mi to skoro jedno (je zase čtvrt na tři ráno) ...
Vím, že komentáře "odporné" globálně nezmizí a ani to nechci, ale pokud alespoň jeden člověk na světě pochopí, že dobrý fotograf ve spolupráci s dobrou modelkou se stává vypravěčem čehokoliv, co si zamane, má tento článek smysl a právo na život mezi námi, hubenými nebo tlustými ...
A pokud se mnou souhlasíte a uvidíte někde pod kvalitní fotografií nehezké a urážlivé komentáře, vložte do dalšího komentáře odkaz na tuto stránku. Třeba zase někdo procitne a stane se tolerantnějším a bude nám všem o něco veseleji.
Chcete se dozvědět více? Navštivte kurz fotografování aktu.
Born Aug 29 1967 in Litomerice, living in Prague.
Books • Gallery • Workshops • Prints • Private shooting • Events
Facebook
