Mám rád vernisáže

Vlastně až tak ne, samotné vernisáže nechovám v žádné prazvláštní oblibě, ale čas od času je to příležitost potkat spoustu známých lidí najednou. Ano, potkat a pozdravit, když si druhý den promítnete průběh večera, uvědomíte si, že jste pozdravili několik desítek lidí, ale většinu večera jste strávili na baru s třemi až pěti dalšími a na ostatní se nějak nedostalo.

Co mě ale na vernisážích opravdu baví, je potkávat známé bezprostředně po zahájení. Všichni jsou zatím střízliví a se sklenkou vína v ruce, přítelkyní nebo modelkou nebo přítelkyní modelkou po boku a více či méně intelektuálním výrazem ve tváři korzují mezi vystavenými fotografiemi. Korzuji s nimi. Celé to defilé působí téměř honosně, paradoxně s tím, že se navzájem známe většinou s půllitrem nebo panákem, zahaleni v oparu hlučné zábavy v nějaké pohodlné a nepříliš drahé restauraci.

Kouzlo optického klamu se však rozptýlí při prvním kontaktu: "Dane, ty piješ bílý?" ... "Jasně, červený mi barví zuby a pak vypadám jak idiot."

Mám raději červené... konečně vím, čím to je ... ;)